ceťáci :-)

Dáváme k dispizici první kapitolu rukopisu jednoho člena společenství. Pokud bude zájem, může zveřejnit další část.Zároveň prosíme o komentáře, zda se vám text líbil.

Nejsem dokonalá a nikdy nebudu.

Trochu mě to štve, ale začínám se s tím smiřovat.

___

Malé dřevěné hodiny bijí na zdi s šílenou pravidelností, která mě vytáčí. Nejraději bych je vytrhla ze zdi a šla prodat na bleší trh za první cenu, kterou by potenciální zákazník vyslovil. Namísto toho sedím v malém křesle, které by vám každý designém pokojů ihned vyhodil z bytu nehledě na vaše citové pouto s tímto starým kusem nábytku. Celý pokoj je ohavný a všechny doplňky zde jsou staré a nevkusně poskládané. Člověk by prostě neměl míchat tři odstíny hnědé na třech kusech nábytku, neměl by na stěny věšet obrazy z úplně jiných slohů, ani skladovat zbytečné haraburdí v malém obývacím pokoji, neboť by se mohlo stát, že by to návštěva nemusela ocenit, případně by jakýkoliv dobře míněný kompliment na váš vkusný byt mohl vyznít komicky.

V takových situacích vznikají předsevzetí. Já třeba vím, že hned jak přijdu domů, vyháži pár starých krámů a to jen proto, že nechci aby můj byt jednou vzbuzoval pohoršení.

Pan Jánský vstoupil do obývacího pokoje, pohlédl na mě a pochválil skromně mé šaty. Poté se posadil do druhého křesla, načež vykřikl:

- Auvajz!

Mé oči ho však ignorovaly. Pan Jánský si stále na něco sedá. Považuje nejspíš křesla a židle za lepší odkládají prostor než stoly či komódy.

Když ještě žila jeho milovaná žena, často ho hubovala, že stále musí kupovat nové kalhoty, neboť její manžel si nesčetněkrát sedl na svačinu, na misku pro jejich hloupého psa či na tubu s krémem.

Pan Jánský si již několikrát rozsedl i brýle. Jeho milá paní mu chtěla koupit kontaktní čočky, ale dřívě než to stihla, odešla na věčnost. Její manžel s koupí čoček nesouhlasil atvrdil, že pan prodavač v optice je jeho nejlepší kamarád a že nehodlá o tak super přítele přijít jen tím, že by si musel koupit kontektní čočky někde jinde a už by se spolu nemohli divit, kolikátéže to jsou už tenhle rok brýle! Vždyť mám už slevu věrného zákazníka, podotkl vždy s úsměvem pan Jánský a jeho žena vždy pokračovala v látání starých ponožek a tajně si přála, aby její manžel raději kouřil cigarety, nebo chodil často do hospody, než aby musela stále řešit, na co si zase sednul.

    Nástěnné hodiny už zase odbíjely celou, když se pan Jánský konečně rozhovořil o tom, co po mně požaduje. Předtím však ještě uklidil výtiskl jakési staré knihy, na kterou si sedl. Posadil se pohodlně do křesla, ruce si opřel o podpěry a zahleděl se do okna. Zrovna v něm bylo možné pozorovat červánky. Usmál se a jeho oči promlouvaly. Říkaly, že je už velmi starý a unavený, říkaly, že si potřebuje co nejrychleji odpočinout. Vrásky na jeho obličeji se měnily, když pomalu mluvil, a tvořily krásné obrazce.

Vrásky na obličeji člověka, kterého milujete, jsou něco nádherného a vrásky na obličeji cizího člověka jsou něco jako stvrzení o tom, že právě tenhle člověk toho už má vcelku dost za sebou. Vrásky jsou něco jako diplomy za to, že jsme naživu, jako stvrzení, že máme zkušenosti.

- Měl bych vám povědět všechno od začátku, - začal.

Mně se povídat nechtělo. Byla jsem strašně unavená z celého dne, za svých povinností, za všech těch rozmluv s lidmi, chtělo se mi jen poslouchat, a tak jsme se mírně usmála, abych dala najevo svůj zájem o celou záležitost. Pan Jánský  zřejmě pochopil a pokračoval pomalým tempem dále ve svém povídání.

- Zprvu jsem nepovažoval za nutné celou tuhle prkotinu řešit, ale víte, - zastavil se, jakoby uvažoval o tom, co to vůbec řekl. – On není špatný člověk, myslí to dobře. Mluvím o, - zastavil se a přemýšlel nad nějakým jménem. – Ludvík! – vítězoslavně prohlásil. – Ludvík, jak jsem mohl zapomenout. Slečno, tak tenhle Ludvík chce, abych co nejvíce harampádí ze svého bytu prodal. Prý se mu nelíbí, kolik krámů tu zchraňuji. Ono je to i nebezpečné. Může to vzplanout. Potřeboval bych vyházet zbytečnosti, ale na mě je to už moc práce, proto mi vás, slečno, Ludvík doporučil, abyste mi pomohla. Prý jste schopná. – Šibalsky se na mě podíval. – Bylo by to bráno jako brigáda. Počítám, že než se nám podaří tento velký byt dát dokupy, bude to pár dní trvat. – Poposedl si na křesle. Vypadalo to, že se mu sedí velmi nepohodlně. – Co vy na to, slečinko? Já bych si pozval někoho z rodiny, ale vždyť to znáte, oni by nebyli trpěliví.

- Myslím, že pár dní vám pomoci mohu. – Odpověděla jsme společensky.

- Máte ráda knihy? – Zeptal se a už šilhal očima po šíleně neuklizené knihovně v místnosti. Něčekal ani na odpověď a zvedl se z křesla, aby se šouravým pohybem dostal ke knihovně a mohl mi ukázat tlustou bichli.

Jeho oči se tentokrát rozzářily, jako oči vojáka, který povídá o vítězné bitvě a má v plánu vám popsat každý detail hrozné bitvy. Otevřel knihy a nalistoval nějakou stránku, z níž chtěl začít číst.

-         Kdepak se mi holky schovaly? – zeptal se. Zase hledal brýle. 

-         Knihy? Mám velmi ráda knihy. Jen mě mrzí, jak je psané slovo zneužíváno.

-         Co máte namysli?

-         Často se říká, že někteří lidé by neměli umět mluvit, někteří by neměli vařit a já si myslím, že někteří by neměli psát. Buď z toho důvodu, že neumí skládat slovo za slovem, ale teď mám spíše namysli, že lidé často píšou škaredé věci. Dost možná to můžeme brát i jako můj nesouhlas s autorovým názorem.         

Pan Jánský se zase usmál a řekl: - Již to mám! Poslouchejte. –

A začal předčítat nějakého neznámého anglického spisovatele, který popisoval souboj člověka se sebou samým. Psal o silné vůli a lenosti, psal a skládal slova tak dobře, že jsem si říkala, že u tohoto člověka nemusíme litovat, že umí psát.

- Jste líná?

- To si piště, že ano. A hlavně ráno.- Oba jsme se uchechtli a já doufala, že tento člověk bude stejně příjemný i několik dalšíh dnů.

Jestli jsem někoho neměla moc ráda, tak to byl právě Ludvík, vnuk pana Jánského. Ludvík byl moc hodný člověk, ale nedokázal se zklidnit. Těch trapasů co udělal jen po cestě do školy, těch vtípků na účty nevinných lidí, kteří ho ani neznali. S dědečkem měli společné to, že se oba často smáli nebo aspoň usmívali. Jenže jeho dědeček se usmíval dobrosrdečně, kdežto Ludvík škodolibě.

Někdy na konci léta jsem se zase chystala na víkendovou akci s pár mladýma lidma. Velice jsme se těšila na nové zážitky, ale byla jsem šíleně zklamaná, neboť parta se po cestě malinko rozhádala a na místě, kde jsme měli spát, bylo obsazeno. Velká rekreační chata byla plná a jako omluvu nám sdělili, že si museli splést termín rezervace, nebo že jsme se museli splést my. Vzhledem  k tomu, že jsme chatu objednávali telefonicky, nebylo na co se odvolat.

Posadili jsme se tenkrát na své batohy a řešili, co dál. Bylo nás asi patnáct, mimojiné i Ludvík a jeho dvě sestry, Jana a Marie. Jana, věčná šéfka, se zvedla a prohlásila, že výlet rušíme. Ozvala se vlna nesouhlasu. Tak se rozhodlo, že bychom se mohli projít pár kilometrů a zkusit další chatu. Ozvalo se vrčení, že se schyluje k bouřce, nicméně jsme popadly svá zavazadla a vyšli.

Během chůze ke mně přišla Jana, že by si se mnou ráda promluvila. Měla batoh společně se setrou a teď jej zrovna nemusela nést. Měla na sobě otevřené boty a koukala se na oblohu, aby mohla podotknout:

- Tak jestli z tohoto začne pršet, tak jsem fakt v háji. – Poté zamávala úplně cizím výletníkům na kolech a podívala se na mě. Všimla se, že mám velmi opálené ruce a pochválila mi barvu.

Jana byla vždy akční dítě. Jako malá stále běhala, mluvila, nikdy se nedokázala zklidnit, pořád chtěla být herečkou nebo zpěvačkou a teď pracuje v továrně od rána do večera a stále mluví o tom, jak jednou vystoupí na pódium a bude zpívat a zpívat, jak složí písničky, které pak budou zamilovaní zpívat svým milým. Snila a vůbec nebrala v úvahu, že se to nikdy nestane. Pro ni to byla jistota, pro nás ostatní nereálnost, ale to jsme jí nesměli říct.

-         Víš, Sáro, ty prej seš vcelku fajn holka, – řekla.

Náš zástup musel zastavit, neboť jsme křižovali  koleje a zrovna po nich pelášil vlak. Jana pokračovala.

-         Ty znáš mýho šíleného bráchu? Toho, co má takový delší vlasy a není normální?

Nechtělo se mi s ní bavit. Byla hloupá. Vím, že bych měla všechny lidi přijmout a brát jako důstojné lidské stvoření, ale byla jsem vždy vážnější typ člověka a neměla jsem ráda hloupé lidi prostě jenom proto, že mě neposouvali dál, ale stahovali mě zpátky a já chtěla růst, učit se a zdokonalovat.

-                    Ludvík je tvůj bratr?

-                    Jo no, trefa. Seš dobrá.

A já litovala, že jsem nezůstala někde jinde, litovala jsem, že nečtu doma nejnovější knihy, že nesedím nad chytrými brožurami o čemkoliv. Bylo mi z toho úzko. Proč ale vlastně chce vědět, jestli znám jejího bratra?

- Hele, brácha mi něco řekl. Teda neřekl to přímo mně. Řek´ to kámošovi a já to slyšela. No a považuju fakt za správný ti to říct.

Něměla jsme tucho o čem mluví.

-                    Podle mýho bráchy si kost a chtěl by tě někam pozvat, ale bojí se. No víš, je to ještě ucho. No a já si myslela, že bys třeba chtěla s ním taky někam jít. Hele, podrobnosti dořešíme večer. V sedm si dáme sraz u tábořiště.

To tábořiště zvolila, neboť během jejího povídání jsme došli k hotelu, který měl dost volných pokojů, aby nás ubytoval, a na zahradě velké tábořiště.

Večer jsem byla unavená a k tábořišti se mi nechtělo, umyla jsem se a oblékla do starého vytahaného třička na spaní. Zvědavost ve mně zvítězila, a tak jsem se vydala po starých dřevěných schodem do suterénu, abych vyšla ven.

Přiznám se, že jsem ani nebyla překvapená, když venku nebyla Jana, ale namísto ní tam byl Ludvík. Pozdravila jsem ho a zeptala se, kde má sestru, jako by mi to ještě nedošlo.

Ludvík byl asi v rozpacích. Byl asi o patnáct čísel vyšší než já, jeho delší vlasy byly rozpuštěné, oblečen byl teple a v ruce držel pampelišku. Ta mě rozesmála.

-         Ahoj Sáro. Omlouvám se za svoji sestru je trochu paličatá. Když mi pověděla, co ti všechno řekla, přišlo mi vhodné přijít a minimálně ti sdělit, že Jana hraje s holkama karetní hry a že to na nás pekně ušila. Kdybys ovšem měla chvíli, rád bych si popovídal.

Popravdě řečeno, já se chystala dospat to, co jsem přes týden nestihla, ale Ludvík se mi zdál vcelku milý, a tak jsem si řekla, že bych ho mohla více poznat.

-                    Dobře, postel ještě chvilku počká. Co dělají vůbec všichni kluci? –

Vypadal potěšeně, když jsem mu neutekla a ještě víc, že jsem se ho na něco zeptala.

-                    Kluci chytají kobylky, aby je naházeli holkám do pokojů. Nedáš si trochu čaje? Myslím, že v jídelně jistě nějaký bude.

Jeho rozpačitost byla kouzelná, ale mně se chtělo čím dál tím víc spát.

V jídelně seděli starší manželé a popíjeli čaj. Když viděli, že přišli mladí, vstali a odešli i se svými hrníčky. Možná chtěli soukromí, možná už byli unavení.

Ludvík přinesl dva hrníčky čaje a položil je na stůl vedle solničky, která byla úplně plná, a pepřenky, která pro změnu byla prázdná. Poté odšruboval závěr solničky, usmál se svému vtípku a posadil se na židli.

- Víš, mně nejde o to, že s tebou chci chodit. Jsi jistě velmi zajímavá osobnost a jistě se mnohým klukům líbíš.

Přiznávám, že tohle jsem nečekala. Usmála jsem se na něho a se stejnou upřímností mu odpověděla.

-         Jsem ráda, že to říkáš. Myslela jsem si, dle slov tvé sestry, opak.

-         Jana ráda přehání. Sáro, ty jsi okouzlující osobnost, ale já bych potřeboval pomoc. Vím, že se sotva známe, ale ty jsi asi jediný člověk, kterému se mohu svěřit.

Začala jsem se bát, co se stalo, ale žádný reálný scénář mě nenapadl.

-         Pokud ti budu schopná pomoct, ráda to udělám. Můžeš se mi svěřit.

-         Víš, dozvěděl jsem se, že ty jsi tu jediný člověk z naší party, co chodí do kostela.

-         Myslím, že ano.

-         Já občas taky zajdu na mši. Jsem pokřtěný.

Zastavil se. Asi se styděl a já se taky styděla, myslela jsem jen na to, že se mnou chce něco mít, a on zatím potřebuje pomoc. Pobídla jsem ho:

-         Neboj se mi říct cokoliv, budu mlčet jako hrob, když budeš chtít. S tím kostelem to je těžký, dnešní doba preferuje jiný způsob života než sezení v kostelní lavici.

-         Rodiče kostel odsuzují, sestry by do kostela s jejich krátkými sukněmi ani nepustili a já bych rád chodil do kostela. Mluvím takhle obecně, protože tě ještě neznám. Já studuji vysokou školu a nejspíš moji rodičové chtějí, abych si našel dobrou ženu a měl typický život normálního chlapa. Vždyť ty víš, co chtějí rodičové všech našich vrstevníků, to samé. Vystudovat, oženit, zplodit potomky. Nemám rád stereotyp. Ty se chceš vdávat?

-         Co přijde, přijde. Jsem mladá a otevřená spoustě možností. Co chceš tedy v životě dělat? – Byla jsem zmatená čím dál víc.

Ludvík se rozhlédl okolo, jestli tu nikdo není, ale bylo to zbytečné. Schylovalo se k osmé hodině a většina lidí byla ve společenské jídelně. Večeře byly již dávno vydané a nikdo neměl důvod být v jídelně. Staré světla zářila  a osvětlovala naše tváře. Vzala jsem hrnek s čajem, který byl téměř studený a napila se. Ale vždyť to není čaj, pomyslela jsem si. Ludvík si všiml mého výrazu a zarazil se.

-         Je něco špatně?

-         Tohle není čaj,- vyhrkla jsem.

Ludvík se napil ze svého hrníčku a zase se usmál.

-         To není a netuším, co to je. Snad nějaký zdejší tajný nápoj pro ušlé poutníky.

-         Vtipálku. Spíš to chutná jako voda na mytí.

Zamyslel se, zvedl se ze židle a přešel po místnosti k nádobě s čajem, aby ji otevřel. Uvnitř byla špinavá voda. Popošel ke dveřím od kuchyně, otevřel je, rozsvítil a vešel dovnitř. Našel další podobnou konvici na čaj a otevřel ji. Byl v ní čaj.

-         Někdo si nejspíš spletl konvice a místo té z čajem vzal tuhle s špinavou vodou.

-         Proč by ale někdo lil špinavou vodu du konvice na čaj, - podivila jsem se.

-         Vylij z né vodu a zjistíš to. Nejspíš v ní bude nějaká zaschlá špína.

Měl pravdu. V konvici v jídelně byl zaschlý flek, který se vodou pomalu rozpouštěl a už bylo pomalu možné jej seškrábnout. A v tu chvíli se mi Ludvík začal líbit. To bude dobrý kamarád, pomyslela jsem si, mezitím co on vyměnil konvice a donesl druhé hrníčky.

Přemýšlela jsem, co asi pili ti manželé, co tu byli. Ale všimla jsem si, že na stole v jídelně byla ještě jedna konvice, která ale už byla prázdná.

-         Pověz mi, čteš? – zeptala jsem se ho.

-         Jak brok. Ale má to jeden malý háček. Hádej jaký.

Dnešní večer mě už nic nemohlo překvapit, a tak jsem hádala.

-         Čteš jen jednoduché díla, pohádky a tak, nebo čteš jen jednoho autora, nebo čteš místo toho, abys pracoval? Ne? No, tak uratíš všechny své peníze za knížky?

-         Problém je v tom, že čtu pár knih pořád dokola.

-         A chceš mi povědět které?

Podíval se mi do očí, poté sklopil svůj zrak a začal mluvit.

-         Vím, že se nikdy neožením. Knihy, které čtu jsou životopisy svatých a taky Holy Bible, jak by řekli angličani. Chci se stát knězem.

-         A rodičové by to nesnesli, že?

Jeho usměvaný obličej se změnil v ustaraný a jeho slova zněla smutně a beznadějně.

-         Jednou jsme se bavili o kněžství. Matka řekla, že je to blbost. Otec řekl vtípek: Teď si představ, milá, že by náš syn šel na kněze. Koupíme ti černej hábit, synu, a budeš se modlit a modlit. A my s mámou ti budeme říkat otče. - Smál se, ba řehtal se a já už v té době věděl, že jedou si opravdu ten hábit pořídím a budu se modlit.

-         Kněžské povolání je krásné, ale někteří rodičové to nesou těžce. Říká se, ž každá rodina by měla vychovat jedno dítě pro řeholní život. Tvojim rodičům se to povedlo.

-         Víš, - odmlčel se. – Chci nechat školy a jít do konviktu.

-         Jenom když mi slíbíš, že dostanu první novokněžské požehnání.

A to byl můj první kamarád, co se stal knězem. Byla jsem ráda, že ke mně choval tolik důvěry, aby mi to sdělil. Později to byl právě on, kdo mi domluvit práci u jeho dědečka.

Výlet se vcelku vydařil a já musela zase zpátky do zaběhnutých kolejí svého života.

 ____________________   Pokud se text líbil, prosíme o komentáře.