Ten, kdo na stole vystřídal více než čtyřicet kalendářů
V té době jsem byl malý ťululum s modrým a červeným autíčkem, jedním balónem a jednou krásnou maminkou. Maminka vlastně moc krásná nebyla, ale tatínek jí říkal, že je jak anděl, a když se prý usměje, stane se ženou s nejpůvabnějšími důlky ve tváři, její oči potom svítí jako rozžaté svíce. Prý jsou to chvíle, kdy si tatínek uvědomuje, že se nespletl, když si maminku bral. A já si myslel, že kdyby se usmála ještě malinko víc, uletěla by, neboť by se v otcových očích stala andělem, a tak jsem si vždy přál, ať se maminka už moc neusmívá, aby mi neodletěla, protože já jinou nechci a tatínek, a to bych teda řekl, taky ne!
Vlastně až teď, když jsem na svém pracovním stole vystřídal více než čtyřicet kalendářů, si myslím, že ten čas mládí byl krásný. Vzpomínám na něj s nostalgií a říkám si, jak mi bylo dobře, když jsem lízal zmrzlinu a byl jen díky ní na tu chíli nejšťastnějším člověkem na Zemi.
Vzpomínám na úsměv maminky, který se za tu dlouhou dobu stal úsměvam plným bolesti a utrpení, které přinesl život. Vlastně ani nevím, kdy se maminka naposledy usmála. Teď bych si nepřál tak jako v mládí, aby se maminka neusmívala, ale naopak, aby se její koutky trošku zvedly a vytvořili jí na obličeji plném vrásek krásné důlky.
Moje dětsví i mládí bylo kouzelné, jen mi teď připadá, jako by vůbec nebylo moje, vždyť je to už tak dávno, roky a roky, co jsem byl klukem, dlouhá desetiletí, co jsem poprvé políbil děvče.
A ptám se teď, když mi po svetru stíká kus marmelády, neboť jsem nešikovně pozvedl chleba, zda bych se chtěl vrátit. Pokládám chleba na stůl a nadám, stírám marmeládu a najednou se zastavím: kdyby mi bylo pět, co bych udělal? Šel bych za maminkou. Kdybych byl batole, tak bych to ani nespozoroval, a kdyby mi táhlo na dvacet, byla by to pro mě taky nejspíš prkotina. Ve čtyřiceti bych dozajista nadal manželce a když jsem teď sám, nadávám sobě. A pak se ptám, chtěl bych vrátit čas?
Ale tahle, byť na první pohled fádní, situace mi ukáže, že bych čas vrátit nechtěl. Proč? Jsem už starý a nemám dost sil, stěžovat si mamince, nemám dost trpělivosti stěžovat si manželce a nejsem tolik nad věcí, abych se touhle věcí nezaobíral. Jsem stár, mé nohy už nemuhou běhat a mé srdce tluče jakoby jen z donucení, nebo možná proto, že nemám nic jiného na práci. Jsem ve věku, kdy mi radost udělá teplá koupel a jsem spokojený, když mám nohy v teple. Jsem již stár a přece si myslím, že právě ode mně by se všichni měli učit, neboť já jsem ten, kdo již na svém stole vystřídal více než čtyřicet kalendářů.